Je mladá, krásná a sekerou seká jako o život. 23letá Karolína je nadějí pro Českou republiku i Evropu

Po základní škole ještě neměla jasno, čemu by se chtěla věnovat, nicméně ji velmi lákalo stavebnictví, především projektování rodinných domů. Po vystudování oboru BIM na střední průmyslové škole se přihlásila na studia ČVUT. Naučila se projektovat stavby ve 3D a viděla v tom velkou budoucnost v oblasti stavebnictví. Na vysoké škole však brzy zjistila, že není možné skloubit školu s jejím koníčkem – sportovním dřevorubectvím. Přestoupila tedy na Českou zemědělskou univerzitu, kde momentálně studuje obor dřevařství, který je pro ni vzhledem k jejímu sportovnímu zaměření mnohem bližší.

Karolíno, jak jste se vůbec dostala k dřevorubectví?

K dřevorubectví jsem se dostala díky sousedům, náš soused byl mistr České republiky v tomto sportu. S mojí rodinou jsem jezdila pomáhat s přípravou jednoho českého závodu do Jihlavy a tenkrát mě ani nenapadlo, že by to mohlo být pro mě. V Evropě byly v té době pouze tři ženy, které se dřevorubectví věnovaly na závodní úrovni.

Poznámka redakce: Všechny fotografie najdete v naší fotogalerii.

A kdy jste si uvědomila, že se tomuto sportu chcete věnovat naplno?

Moje o šest let starší sestra se seznámila s českým závodníkem, se kterým mají dnes dvouletou dceru. Právě on nám poprvé půjčil sekeru a pilu, začal nás trénovat a do roka nás přihlásil na náš první závod Eurojack do Rakouska, což bylo v roce 2019.

Za jak dlouho jste se dokázala vypracovat ze spodních příček až na vrchol?

První závod (2019) pro mě nebyl příliš úspěšný. Poté přišla pandemie, závody se neuskutečnily a já se rozhodla trénovat ještě více a zlepšovat se. Po pandemii, když se závody znovu rozběhly, jsem začala „sbírat“ medaile. V roce 2023 jsem se přidala do STIHL Timbersports, abych se mohla setkávat se závodnicemi z Austrálie, USA nebo Nového Zélandu na mezinárodních závodech. Dnes je dřevorubectví každodenní součástí mého života, neustále přemýšlím o tom, jak a kde se mohu zlepšit.

Za 2 minuty sundá dřevorubkyně 27 jehličnanů. Nad jejími výkony zůstává chlapům rozum stát

Někteří lidé by po neúspěchu nebyly motivovaní. Je skvělé, že jste pauzu mezi závody využila ke zdokonalení svých dovedností

Pamatuji si, že když přišla pandemie, objevila se otázka, zda pokračovat v trénování, nebo čekat, až se závody obnoví. Rozhodla jsem se právě trénovat a ještě více se zaměřit na disciplíny, ve kterých závodí převážně muži. Dodnes toho nelituji, protože se mi jednu z mužských disciplín dokázalo prosadit do závodů. Myslím, že to je dobrý rozvoj pro ženy v Evropě, aby se dostaly na úroveň žen jako např. USA nebo Kanada.

Kdy jste poprvé držela motorovou pilu v ruce?

Jako malá jsem chodila do lesa těžit s rodiči dřevo na palivo, ale motorovou pilu jsem nikdy nedržela. Až právě během tréninků na závody jsem se s ní naučila.

Věnujete se i dřevorubectví jako takovému? V lese?

Nejsem dřevorubec z povolání, spíše sportovec, který se věnuje dřevorubectví ve svém volném čase. Třeba můj první strom, který jsem pokácela, měl v průměru tak 20 cm a vysoký byl jen pár metrů. Pro mě to byl zážitek, ale bolely mě z toho ruce, jak byla pila těžká (na mě). Od té doby jsem pár stromů pokácela, ale kvůli manipulaci se cítím lépe, když už je strom na zemi.

Jaký názor má vaše rodina a přátelé na sport, kterému se věnujete?

Mám velké štěstí, že se dřevorubeckému sportu věnujeme společně s mamkou a sestrou (dvojčetem), takže tatínek a starší sestra jsou našimi největšími fanoušky. Jezdí s námi na většinu závodů. Přátelé nás nejvíce podporují na sociálních sítích, a když jsou závody v blízkosti, přijedou se podívat a fandit.

Setkala jste se někdy nepochopením?

Samozřejmě už jsem zaslechla poznámky typu, že to není sport pro ženy, ale nad tím se nepozastavuji, protože ženy pracovaly v lese stejně jako muži. V mém okolí to všichni obdivují, velká část lidí ani netuší, že takový sport vůbec existuje. Když jim o něm povyprávím, často vyvalí oči a obdivují nás.

Jaký byl váš největší závodní úspěch a co pro vás osobně znamená?

Za své největší úspěchy považuji závody, kde jsem měla možnost soutěžit proti nejlepším ženám z různých zemí. V roce 2024 jsem vybojovala třetí místo na Mezinárodním poháru žen v německém Klingenthalu, kde závodilo 14 žen ze 13 zemí. Jelikož první a druhou příčku obsadily závodnice z USA a Kanady, stala jsem se tak nejlepší závodnicí v Evropě.

Také jste již potřetí obhájila titul Mistryně Evropy – co pro vás tento úspěch znamená?

Nejen velkou čest, ale také otevření novým možnostem a příležitostem. Myslím, že mi to otevřelo víc oči i dveře, že je na čase vycestovat i mimo Evropu na závody např. do USA nebo Austrálie.

Karolíno, jak se připravujete na různé soutěže? Jak vypadá váš trénink?

Připravuji se s předstihem, zapojuji trochu víc posilování, abych byla v dobré kondici. Pravidelně trénuji a jednou týdně se setkávám s přáteli v našem tréninkovém centru, kde společně trénujeme a vzájemně si ukazujeme chyby, které děláme. Cílem tréninku není co nejrychleji rozsekat co nejvíce dřeva, ale spíše najít mezery, které zpomalují náš čas. Sama na sobě některé věci nevidím ani necítím, takže mi přátelé radí z vlastních zkušeností, co bych mohla změnit, abych byla rychlejší. V současnosti už jsem spíše v pozici, kdy radím i jim, ale každý člověk je jiný a nikdo nemá stejnou techniku. Je důležité najít tu svou, která člověku vyhovuje, což může trvat i několik let.

Jak velkou roli hraje fyzická kondice v dřevorubeckém sportu?

Určitě je důležité být fyzicky zdatný, aby se člověk mohl tomuto sportu věnovat, ale není nutné být žádný svalovec. Klíčové je umět bezpečně ovládat sekeru a motorovou pilu.

Zkoušela jste někdy někoho naučit dřevorubecké techniky?

Nepovažuji se za trenéra, ale pokud vidím, že by se někdo mohl zlepšit, ráda mu poradím, co by mohl vyzkoušet. Nejvíce asi učím svoji mamku a sestru, protože je znám nejlépe a vím, na čem by mohly ještě zapracovat. Dělá mi radost, když přijde někdo, kdo se tomuto sportu věnuje třeba déle než já, ale chce poradit právě ode mě – beru to jako poctu. Když přijde nováček, většinou jsem také u toho a vysvětluji základy, jak začít. Začátky jsou totiž velmi náročné a chvíli trvá, než si člověk tento sport opravdu oblíbí.

Prozradíte, jaké jsou vaše další cíle a sny v dřevorubeckém sportu?

Momentálně je to vycestovat za oceán. Letos bych se chtěla podívat do Ameriky a v budoucnu do Austrálie a na Nový Zéland. To jsou země, kde dřevorubecký sport vznikal, takže tam má dlouholetou tradici. A mým snem je porazit světový rekord v jakékoliv sekací disciplíně. Tam si věřím, že by to mohlo v budoucnu vyjít, ale nejvíc záleží, jak pěkný blok dřeva si vylosuji a jakou sekeru do něj zvolím.

Měla jste někdy zranění, které vás na čas vyřadilo “ze hry“?

Rozhodně ano, máme takové nepsané pravidlo „safety first“, kterého se držím co nejvíce. Pracuji s ostrými sekerami a pilami, a malá chyba může způsobit úraz buď mě, nebo někomu v okolí. Měla jsem pár drobných zranění, například když jsem ruční pilu nešťastně upustila na koleno, ale to byla spíše neopatrnost při dokončování disciplíny. Jinak se opravdu snažím být opatrná a předcházet takovým úrazům.

Jaký je zájem mladé generace o dřevorubectví?

Není to snadné, trénuji teď jednoho nováčka, který se k nám přidal minulý rok. Většinou si to chtějí lidé pouze vyzkoušet jako zážitek, ale už u toho nezůstanou. Zároveň je to i finančně náročný koníček, počáteční investice do seker a pil jsou vysoké.

Začátky jsou opravdu velmi těžké, je to o trpělivosti. Po pár úderech se sekerou se vám začnou objevovat mozoly a bolí ruce. Všechno tohle časem přejde, než si ruce na topůrko zvyknou. Sama jsem si tím prošla, ale po chvíli zjistíte, že chcete ten sport poznávat více a vyzkoušet vše, co jde.

Jaké nástroje využíváte při tréninku a na závodech?

Všechny nástroje, které používáme, vycházejí z tradičních nástrojů – sekera, ruční pila. Postupem času se však tyto nástroje vyvinuly a zdokonalily natolik, že se v běžné práci už nedají použít. Sekery mají dnes různé velikosti a úhly břitu, což například znamená, že s nimi už nelze štípat palivové dřevo. Motorová pila je jediný nástroj, který běžně využíváme v práci, ale i tady jsme se dostali do bodu, kdy ji neustále vylepšujeme. Zvyšujeme výkon, přidáváme výfuk a další úpravy, abychom byli na závodech co nejrychlejší. Ruční pily dnes už sice nahradily motorové pily, ale v tomto sportu je o ně velký zájem. Tyto až dvou metrové ruční pily určené pro závody se vyrábí pouze v Austrálii, Kanadě a na Novém Zélandu. Čekací doba je na ně dlouhá, klidně i přes rok, ale je to nezbytný nástroj, bez kterého se neobejdeme.

Kdybyste měla možnost začít znovu od nuly, vybrala byste si tuto cestu znovu?

Určitě ano, ale ráda bych začala už od mala. V Austrálii, Americe a dalších zemích, kde se tento sport předává z generace na generaci a závodníci začínají už v dětství. Já jsem začala až ve 19 letech, mamka dokonce až ve 49. Takže rozhodně není nikdy pozdě začít, ale když máte tuto vášeň v genech a jste od dětství vedení k trénování, cesta je o něco snazší. Nicméně mám radost, že jsem se k tomuto sportu dostala svojí vlastní cestou. Vidím pokroky, sport mě baví a opravdu si vážím toho, čeho jsem dosáhla a kam jsem se dostala.

Karolíno, díky za rozhovor.

Také vám moc děkuji za rozhovor.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který probíhá 23. – 25. května 2025. Vstupenku si lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.