„Dovezli jsme si z Ameriky náš 3,5tunový suvenýr.“ Markéta a Sebastián přestavěli školní autobus na útulný tiny house s výhledem na Beskydy

Nenechte si ujít

Jak Markétu a Sebastiána napadlo dovézt si z Ameriky školní autobus? Jak probíhal jeho převoz přes velkou louži? Co jim na tento suvenýr řeklo okolí? Co obnáší přestavba školního autobusu na tiny house? Je něco, co by dnes udělali jinak, a jakou radu mají pro všechny, kdo se chystají na podobný projekt? To vše se dočtete v našem rozhovoru. Na příběh mladého sympatického páru se můžete podívat také na fotkách v naší fotogalerii.

Můžete nám prozradit, kde jste se potkali?

Markéta: Potkali jsme se v Americe, v Kalifornii. Ale původem nejsme z Ameriky, já pocházím z Příbora, který leží v Moravskoslezském kraji.

Sebastián: A já jsem ze Slovenska, z Turčianských Teplic. Chvíli jsme žili v Americe a poté jsme se přestěhovali sem do Příbora. Manželka mě sem přivedla. Tvrdila mi, že je to tady malebné (smích).

Jak jste se ocitli v Americe? Jeli jste tam za prací nebo spíše cestovat?

Sebastián: Já tak půl na půl. Za prací i cestováním. Můj strýc v Americe kdysi žil a má tam plno známých, takže mě tak trochu popostrčil k tomu, abych se tam jel podívat. A nakonec jsem tam zůstal pět let.

Markéta: Já jsem jela do Ameriky za bratrem. A právě už, když jsme se Sebastiánem žili v Americe, bavilo nás vyhledávat různá netradiční ubytování.

Co si pod tím můžeme představit?

Markéta: Vždycky, když jsme někam cestovali, nehledali jsme obyčejné hotely, ale spíše nejrůznější maringotky, vagóny předělané na ubytování a podobně.

Sebastián: Ano, takový glamping. Na Slovensku jsem se s tím nikdy nesetkal, to až v Americe. Cestovali jsme a přespávali taky hodně v autě, kde jsme si vzadu vyrobili takovou konstrukci. Přišlo nám to zajímavější než klasický hotel. A tak vznikla vize, že bychom nějaký vůz koupili, dovezli si ho domů a pronajímali.

A tak vznikl nápad pořídit si školní autobus?

Markéta: O autobusu jsme nejdříve vůbec neuvažovali. Původně jsme se dívali po něčem úplně jiném, ale při hledání jsme narazili na školní autobus. Za týden jsme ho měli za barákem.

Sebastián: Bylo to naprosto spontánní. Viděli jsme ho na internetu, tak jsme si ze srandy řekli: pojďme se na něj podívat.

Začali jste s přestavbou autobusu už v Americe?

Sebastián: Ano. Hlavní věc byla z autobusu vyházet sedačky a všechno ostatní. Zkrátka ho úplně celý vyprázdnit.

Markéta: Ještě jsme ho obrousili zvenku. Jakmile totiž v Americe vyřadí školní autobus, přestříkají nápis School Bus černým sprejem, aby bylo jasné, že už se nejedná o školní majetek. Aby se nestalo, že tím někdo láká děti a podobně. Tím pádem ale ten venek autobusu prakticky zničili. Museli jsme brousit přesprejovaná místa. Původně jsme si mysleli, že koupíme žlutý sprej a pouze ta místa zase přesprejujeme. Jenomže jak na to auto dvacet let svítilo, tak ta barva už dávno nebyla jako na začátku. Takže marný pokus. Jakmile jsme autobus obrousili, poslali jsme ho do Čech.

Jak probíhá převoz školního autobusu přes velkou louži?

Sebastián: Nechali jsme si ho dovézt lodí z Kalifornie do Německa. V Americe na jeho řízení stačil obyčejný řidičák, což tady neplatí. V Česku musí mít člověk řidičák přímo na autobus a ten ani jeden z nás nemá.

Markéta: Autobus je ročník 1996, stejně jako já (smích). Takže až bude mít za dva roky 30 let, tak by se z něj dal udělat veterán a pak je lehčí získat povolení s ním jezdit. Na to čekáme.

Sebastián: Ale přiznám se, že jsem to nevydržel, a už jsem se v něm tady projel.

Takže je autobus normálně pojízdný?

Markéta: Třepe se, hučí jako traktor, ale pojízdný je. Každopádně aby s ním člověk někde půl roku cestoval, na to to úplně není.

Jak dlouho trvalo, než jste měli autobus v Čechách?

Sebastián: Cestoval celkem dlouho, asi dva měsíce.  

Markéta: Dokonce tři. Posílali jsme ho, když jsme na začátku dubna odjížděli, a přišel v červnu.

Jak jste si krátili čekání?

Sebastián: Měli jsme v hlavě nejrůznější nápady, jak by mělo vše vypadat. Tvořili jsme si různé návrhy, ať už na papíře nebo na počítači. Ale musím říct, že teď vypadá autobus úplně jinak, než bylo v plánu.

Kolik stojí nechat si poslat takový autobus?

Markéta: Dvakrát tolik, co samotný autobus. Za autobus jsme dali asi čtyři tisíce dolarů. Doprava byla složitější. Mysleli jsme, že máme všechno zaplacené, a potom se nám ozvali z německého přístavu, že máme uhradit ještě nějaké clo, které bylo skoro sto tisíc korun. Ve výsledku ta doprava vyšla asi na osm tisíc dolarů.

Víte, jaký je příběh autobusu, než se dostal k vám?

Sebastián: Jedná se o nejmenší možný typ. V tomto autobusu se v Americe většinou dováží do škol handicapované děti. Původně jsme zvažovali i větší autobus, ale tam by byl ještě větší problém s převozem. Už tento menší se nevešel do kontejneru, proto ta doprava byla tak drahá.

Pojďme k samotné přestavbě autobusu. Co se začalo dít, když autobus dorazil?

Sebastián: Hned jsme na něm začali pracovat. Nejdříve jsme udělali podlahu a poté ho zateplili polystyrénem. Celý vnitřek je obložený dřevem. Na stropě jsou OSB desky. Stěny, předek a zadek jsou z paletového dřeva. Palety jsme našli před obchodem, tak jsme si řekli, zkusme z toho udělat stěny. Nakonec to celkem pěkně vyšlo. A potom jsem začal dělat nábytek.

Markéta: U toho začal být problém, jak tam všechno napasovat, protože jsme zjistili, že zas tak moc se toho do autobusu nevejde.

Jaké vybavení tedy v autobusu je?

Sebastián: Je tam hlavně postel. Dále malá kuchyňka s plynovým vařičem a dřezem, šuplík a dvě skříňky, ve kterých je nádobí. Potom je tam stůl a dvě židličky.

Markéta: Ještě je tam udělaná taková skříňka, kde se můžou schovat věci.

Sebastián: Celé řidičovo místo bylo zachováno v původním stavu, včetně volantu a palubovky. I pravidla, jak se mají děti v autobuse chovat, jsme tam nechali. Dali jsme je do rámu jako obrázek.

Vyrobili jste nábytek a pak už bylo hotovo?

Markéta: Pak se musel autobus ještě dopravit na určené místo na zahradě. To znamená do velkého kopce, tudíž se to muselo objíždět přes pole, shodit plot a tak dál. Potom už jsme měli, co se týče autobusu jako takového, hotovo. Musely se ale dodělat věci okolo.

Jaké přesně?

Sebastián: Venku jsme dodělávali solární sprchu a suchý záchod. Dovážíme tisícilitrové barely, ze kterých jde čerpadlo do sprchy, ve které se dokáže ohřát voda zhruba na dvě osprchování. Další rok jsme udělali ještě terasu.

Kde máte autobus teď postavený?

Markéta: Tady v Příboře. U chatky máme velkou zahradu, na kterou jsme autobus umístili.

Nemáte čas nebo možnost postavit si tiny house? Zde se můžete podívat na ceny mini domků.

Jak dlouho celá přestavba trvala?

Sebastián: Naše představa byla, že si autobus na začátku léta přivezeme a během léta ho přestavíme. A nakonec se to protáhlo skoro na dva roky.

Markéta: Bylo to hlavně tím, že jsme čekali, že nám přijde dřív. Proto jsme si nechali ještě volno, abychom na něm mohli dělat, a pracovní smlouvy jsme měli až na později. Nakonec autobus přišel tři dny před tím, než jsme nastupovali do práce. Navíc jsme na něm nemohli dělat přes zimu.

Sebastián: Takže jsme ztratili tři měsíce, kdy jsme si mysleli, že na něm budeme moct dělat od rána do večera. Proto se to celé hodně protáhlo.

Honza a Standa se jednoho dne vzbudili a postavili si dům na kolech. Sjíždí se na něj dívat celé Česko

Dělali jste vše na autobusu svépomocí?

Sebastián: V podstatě skoro všechno.

Markéta: Sem tam samozřejmě pomohl někdo z kamarádů. Můj taťka je truhlář, takže s některými věcmi nám pomohl nebo poradil, co a jak udělat. Ale většinu jsme dělali jen my dva.

Sebastián: Bylo tam samozřejmě plno věcí, které jsme dělali poprvé, takže jsme se učili za pochodu.

Jak to máte v autobusu s elektřinou?

Markéta: Elektřinu máme na chatě, takže přišel pouze elektrikář udělat rozdvojku, aby vedla i do Rufuse.

Do Rufuse?

Markéta: Ano. Já nevím, kde jsem to vzala, ale to jméno jsem vždycky milovala. Vždycky jsem říkala, že jestli budu mít psa nebo kočku, cokoliv, tak to bude Rufus. A pak najednou přišel autobus, takže bylo jasno. Bude to Rufus (smích).

A jak je to s teplem? Není tam v zimě moc zima a naopak v létě horko?

Markéta: Přes zimu to nefunguje, není šance. Máme tam sice malé topení, ale jak je tam strašně moc starých oken, tak to nejde zahřát, i když je autobus zateplený. Zateplená je střecha i podlahy, ale stejně to nestačí. Autobus se tak dá používat cca od dubna do října.

Sebastián: Ale v létě je tam příjemně, protože když se ta okna otevřou a vznikne průvan, tak do dvou minut je tam skvělý vzduch, a to i když je venku pařák.

Přišla někdy krize?

Markéta: Přišla. Začali jsme k tomu rekonstruovat ještě byt a do toho se nám narodila dcera, takže na autobus už nebylo tolik času. Byli jsme tak vysílení, že jsme jeden čas měli podaný inzerát na prodej autobusu.

Sebastián: Mysleli jsme si, že už to budeme mít dávno hotové. Všechno se to začalo kupit, takže jsme vážně uvažovali o prodeji. Ale teď jsme rádi, že jsme ho neprodali.

Takže nelitujete, že jste si ho nechali?

Markéta: Určitě ne. Teď jsme za to opravdu rádi.

Sebastián: Teď už ne, ale kdybyste se zeptala před rokem a půl, tak bychom litovali (smích).

Co byla v celém procesu největší komplikace?

Sebastián: Určitě ten nový lak. To jsem dělal natřikrát, aby to nějak vypadalo. Bylo to v létě, takže na tu žlutou barvu létal hmyz a pořád to stékalo. Nakonec se to ale podařilo, až jsem sám překvapený, a málokdo pozná, že ten autobus je znovu přestříkaný.

Markéta: Potom ještě nějaké detailní práce jako například přesně vyměřit podlahu na nepravidelných místech a podobně. Autobus má oblý strop, takže jsme dlouho nevěděli, jak na něj napasovat dřevo, aby tam drželo a palubky nevystřelovaly. Ale vždycky se to nakonec zvládlo.

Na co jste nejvíce hrdí?

Markéta: Asi na ten lak a kuchyňku. V té jsem totiž chtěla speciální barvu, která nešla tak lehce sehnat, ale podařilo se. Navíc jsme našli jednu paní, která doma na mateřské dělá ručně malované úchytky. A potom ještě na schody, protože ty jsem dělala úplně sama.

Odrazoval vás někdo?

Markéta: Spíše nás všichni podporovali, protože už nebylo cesty zpět. Přijeli jsme s tím, že za měsíc přijede autobus. Všichni říkali: „Vypadá to pěkně, fandíme vám,“ ale váhali nad tím, jestli to půjde, k čemu to bude a tak podobně.

Sebastián: Nikdo nás neodrazoval, spíše to nechápali. Ale teď se to líbí všem, když už je hotovo.

Co byste doporučili lidem, kteří se chtějí pouštět do podobného projektu?

Sebastián: Hlavně myslet na to, že jakmile přijdou komplikace, tak se tím musí člověk prokousat a přejít to. A jakmile se mu to podaří, tak na všechno zapomene a pak bude mít už jenom radost z toho výsledku.

Markéta: My máme u každého projektu problém, že si na něj dáváme příliš málo času. Chceme mít všechno hned a dáme si na to měsíc nebo dva, potom se to táhne a my jsme zklamaní, že to nejde tak rychle, jak jsme si představovali. Takže si na to určitě dát dostatek času.

Sebastián: Ale určitě do toho jít.

Markéta: Hlavně bylo pěkné, že jsme to dělali spolu a zase nás to o něco víc sblížilo. Byla to další společná aktivita. Protože se to nezdá, ale ženy tam mají také co dělat (smích).

Mockrát vám děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v dalších projektech.

Také děkujeme.

P.S. Chcete vědět, kde se dá na rozpočtu výstavby domu ušetřit a naopak kde má cenu neškudlit? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 24. ledna – 2. února 2025. Vstupenku si lze stáhnout ZDARMA již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.