„Když jsem šéfovi řekl, co si myslím, tak mě místo vyhazovu povýšil,“ vzpomíná úspěšný majitel stavební firmy a člen horské služby

Dobrý den, pane Lochmanne, díky, že jste si na nás udělal čas.

S radostí.

Vezmu to od začátku. Vzpomenete si, kdy jste odešel z domu, kde jste vyrůstal?

Bylo to v době, kdy jsem šel na vysokou do Prahy. Dostal jsem se na stavební fakultu ČVUT a zabydlel jsem se tam na kolejích.

Po studiu jste se hned vrátil zpět do Liberce?

Ano, je to tak. To bylo ještě za komunistů a musel jsem tedy hned nastoupit do práce, jinak bych byl příživník. Byl jsem v zaměstnání, ale jen asi měsíc a pak jsem šel pro změnu hned zase na vojnu.

Jakou práci jste dělal?

Z dnešního pohledu by se dalo říct něco jako stavebního statika v oboru elektráren, spadalo to tenkrát pod ČEZ.

Po vojně jste se tam vrátil?

Ano, bylo to tak tehdy normální. Nebyly takové příležitosti, jako jsou dnes, a lidé se drželi svého zaměstnání. Věnovali jsme se projektování funkčních částí, zejména pro uhelné a vodní elektrárny. Zajišťovali jsme zejména dodávky turbín.

To jste bydlel kde?

Nastěhoval jsem se do bytu k přítelkyni, kterou jsem si posléze vzal.

Proč jste se vlastně rozhodl jít do stavebnictví?

Asi to bude tím, že děda i táta jsou stavaři. Děda měl vlastní stavební firmu ještě za první republiky a táta pracoval ve stavebnictví také celý život. Já docela často chodil na brigády a bavilo mě to. Navíc jsem si říkal, že stavebnictví bude potřeba vždycky, protože lidé potřebují bydlet. Je to vděčný obor (smích).

V tom zaměstnání jste ale po čase skončil, je to tak?

Ano, dostal jsem nabídku jít dělat do úplně jiného oboru, konkrétně do HR. Chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného a získat nové zkušenosti. Což se mi opravdu povedlo. Naučil jsem se, jak funguje vztah nadřízený–podřízený a jak sestavit funkční firmu. Taky jsem se podíval díky tomu po světě, jezdíval jsem do Francie, Španělska, Tuniska...

Tam jste ale evidentně nevydržel...

Ano, začalo mi už být nepříjemné to neustálé ježdění, tak jsem se vrátil domů a nastoupil jsem do firmy Syner, kde jsem se stal obchodním ředitelem. Firmu Syner budete asi znát. Proslavila se nechvalně známou kauzou „karlovarská losovačka“. Dostal jsem tehdy nicméně nabídku jít dělat ředitele společnosti do jiné firmy a tu jsem přijal na následujících pět dlouhých let. Pak se firma prodala a já se vydal jiným směrem.

Jakým?

Šel jsem dělat inteli manažera do automotive, tedy v podstatě šéfa skladu. Byl to tzv. chaotický sklad. To se nesmějte, tomu se tak opravdu říká. Spočívá v tom, že nic nemá své pevné místo. Když se přiveze zboží, tak počítač určí, kam s ním. Pak je z toho samozřejmě opravdu dokonalý chaos a pět stejných položek máte každou na jiném místě. Lákala mě výzva s tím něco udělat, protože ten sklad fakt nefungoval. Na vykládku zboží se čekalo třeba pět hodin. Nakonec se mi povedlo to dost vylepšit čistě selským rozumem, asi proto, že jsem byl z jiného oboru. Vykládku jsme zkrátili asi na třetinu času.

Měl jste ambice?

Spíš naopak, věděl jsem, že jsem tam na krátko. Tak jsem si mohl dovolit dělat si věci po svém. Když přišla nějaká kontrola, tak jsem jim prostě řekl, co si myslím, na což tam tehdy nebyli úplně zvyklí. Výsledkem toho bylo, že jsem nakonec dostal na starost i expedici.

Takže místo vyhazovu povýšení?

Dá se to tak říct. Díly se vozily do Německa a tam na nás byli docela dost přísní, což se mi přejídalo. Třeba když byla nakřivo nálepka nebo někde přesahovala páska, tak nám přišla stížnost. Já jim nakonec odsekl, ať mi s tím dají pokoj, že to vnímám jako buzeraci.

Co oni na to?

Docela mě překvapilo, jak zareagovali. Místo aby mi řekli, ať držím ústa a krok, tak mě pozvali do Německa do fabriky BMW. A tam mi osobně ukázali, co se děje, když to není správně připraveno. Třeba že ta přečuhující páska brnkne někde do skeneru a celá linka se kvůli tomu zastaví. Byla to pro mě velká manažerská škola. V té fabrice jsem nakonec vydržel rok.

Pak jste odešel?

Potkal jsem člověka, který dělal dřevostavby, a napadlo nás, že bychom mohli založit vlastní firmu. On měl know-how a já jsem měl kapitál, protože jsem zrovna prodal chalupu. Tak jsme se do toho pustili a založili firmu DONAMI Real. Po čase se však ukázalo, že s tím kolegou si úplně nerozumíme, a tak jsme se rozloučili.

Jak jste to ustál sám?

Firma už byla naštěstí poměrně zaběhlá a mně se povedlo najít nového parťáka, který pracoval kousek ode mě, a viděl jsem v něm velký potenciál, protože v dřevostavbách měl letité zkušenosti. S ním se podílíme na rozvoji firmy dodnes.

Měli jste rozdělené role?

Chtěli jsme původně mít rovnocenné rozdělení úkolů. Ale nakonec se ukázalo, že je lepší si to rozdělit podle toho, na co máme talent. Já si vzal obchod a pan Bubeníček technické věci. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí. Pak jsme přibrali ještě paní Kaprasovou, dnes již ředitelku obchodu.

Výrobu si tedy zajišťujete sami vlastními prostředky?

Ano, dnes už máme vlastní plně vybavenou halu a kompletní výrobu. Není to přímo v Liberci, je to v obci Dětenice, kousek od Jičína.

Je vidět, že jste hlavou firmy, rozumím tomu správně, že bez vás by firma zanikla?

To tak vůbec není. Dnes už se mi povedlo firmu stabilizovat na takovou úroveň, že dokáže fungovat i beze mě. Kolegové jsou velice zkušení a odpovědní. Samozřejmě někteří zákazníci, u jejichž staveb jsem byl osobně od začátku do konce nebo je s nimi tenkrát vyjednával, pak dávají doporučení na naši firmu s tím, že odkazují přímo na mě. V podstatě ale musím říct, že dnes už firma dokáže běžet plnohodnotně beze mě. Dělá mi to radost, protože postavit funkční firmu, která má navíc dobré jméno, je mnohem složitější, než jen sám stavět nebo obchodovat.

Z redakčních návštěv v domech, které jste stavěli, je vidět, že majitelé bývají hodně spokojení. Čím to je? Je to cenou?

Tak cena určitě hraje roli a je fakt, že jsme se vždy snažili nabízet cenově dostupné domy. Hodně dobrý dojem ale dělá osobní přístup, když se přijdu podívat na stavbu a vylezu na lešení. Je zajímavé vidět, že to zákazníky překvapí, protože si myslí, že majitel firmy jen sedí někde v kanclu. To tak ale není. Myslím, že většina majitelů dnešních stavebních firem začínala od píky a tu zkušenost prostě nejde zapomenout. Takže nemyslím, že jsem v tomhle nějaký unikát.

Máte vůbec nějaký volný čas?

Od mala jsem hodně lyžoval, což mě baví, a tak jsem se tenkrát víceméně z rozmaru přihlásil jako zájemce do Horské služby. Uspěl jsem a stal jsem se čekatelem. Když jsem prošel i tímto kolem, stal jsem se členem. Tenkrát se říkalo, že je těžší dostat se do Horské služby než do strany (smích).

Co to obnáší?

Jsem dobrovolný záchranář, takže pro mě to znamená sloužit víkendy. K tomu jsou nějaké nárazové akce, kterých je teď docela hodně. Tam po nás také chtějí asistenci. Ale do toho se celkem hrnou mladí, a tak jim rád nechávám prostor. Už si víc bráním svůj volný čas.

Vybavíte si nějaký zajímavý výjezd?

Hodně jich je v zimě na sjezdovkách, v kopcích, kam se nedostaneme s technikou. Typicky to jsou zlomeniny. V létě pak jsou to tratě pro cyklisty. Občas tam někdo trefí strom, tak pak pro něj musíme jet a vynést ho na nosítkách. Na druhou stranu tihle sjezdaři jsou docela tvrďáci. Občas se stane, že si třeba zlomí ruku nebo vyhodí rameno, načež sám dojede dolů, tam si dá pivo a počká na nás v hospodě.

Jaké jsou požadavky na to, aby se člověk mohl stát záchranářem?

Musíte znát svou oblast, mít nějaké fyzické předpoklady a umět lyžovat. Pak také trochu něco na skalách, zajistit jisticí body, člověka vytáhnout a tak podobně. Největší nároky jsou na zdravovědu. Ty se poslední dobou docela dost zvyšují. Dřív to bylo hlavně o tom zavázat, stáhnout a odvézt. Dnes už se řeší hodně detailně resuscitace, až na úroveň intubace a podobně. Dostáváme se do větší a větší odbornosti.

Vybavíte si nějaký nepříjemný zákrok?

Některé jsou obecně dost nepříjemné, třeba když vám leží cyklista na silnici, vy ho resuscitujete a okolo vás jezdí bezohlední řidiči v autech div vám nepřejedou nohy.

Dopadlo to dobře?

Dopadlo to dobře. Chlapíka jsme zachránili a nohy nám nepřejeli. Na druhou stranu jsme taky měli pár výjezdů, kdy jsme dojeli k člověku a už bylo pozdě. Infarkt, vážná zranění, někdy je těžký terén, než se tam dostanete, a může třeba vykrvácet.

Jak časté takové výjezdy jsou?

Ty jednoduché jsou každou chvíli, ale ty vážnější odhadem tak každou druhou službu.

Říká se, že profíci se na výjezd těší, že je to pro ně adrenalin. Těšíte se?

Je to vytržení z nudy, to ano. Ale když někam jedeme, chceme, aby to nebylo nic komplikovaného. Raději dám člověku dlahu a je to vyřízené, než když vidím, že mu jde o život.

Takto je to jen u dobrovolných záchranářů?

Já si myslím, že ani profíci se netěší, že někde poteče krev. U nás slouží i vyškolení záchranáři pro vrtulník, takže čas od času je vyzvedne vrtulník a letí někam do skal, kde spadl nějaký turista.

Jinak se jezdí autem?

Máme terénní auta a čtyřkolky. Dojedeme, kam to jen jde, a když to nejde, jdeme pěšky. V zimě pak na skialpech. Na Ještědu máme stanici nahoře, takže tam se snadno dostaneme na jakékoli místo na sjezdovkách. Naše hory jsou naštěstí obecně docela dobře přístupné.

Jak rychle dokážete zasáhnout?

Jakmile dostaneme hlášení vysílačkou, tak jsme za minutu v lyžích a vyrážíme.

Tak díky za rozhovor a ať se vám daří nejen ve stavebnictví, ale i při zachraňování nezbedných turistů.

Také děkuji.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 24. ledna – 2. února 2025. Vstupenku si lze stáhnout ZDARMA již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.