Slavný horolezec si se svou ženou postavil moderní roubenku z borovice

Majitelé Zuzana a Zoltán si přáli stavbu z přírodních materiálů. Oba dnes pracují s lidmi, a i proto pro ně bylo velice důležité vytvořit v domě harmonické prostředí. Jejich roubenka stojí v klidné vesničce nedaleko československých hranic a je postavena moderní technologií z lepeného masivu. Jak vypadá roubenka horolezecké legendy Zoltána Demjána, prvního Čechoslováka, který zdolal nejvyšší horu světa? 

Fotogalerie:

i Foto: Jan Planička, Se souhlasem majitelů Zuzany a Zoltána

Jako dřevinu si pro svůj dům zvolili alpskou borovici, dřevo nenatírají a nechávají mu přirozený vzhled. Vnitřní příčky jsou z nepálených cihel z původní stodoly, která na pozemku stála. Omítky jsou hliněné a všude na stěnách jsou artefakty ze Zoltánových cest. Objevení tohoto místa nebyla podle majitelů náhoda, ale osud. Přečtěte si zajímavý rozhovor s manželským párem, který inspiruje mnoho dalších lidí, a to nejen svojí stavbou, ale také přístupem k životu. 

Začneme tradičně… Kde jste bydleli dříve?

Zuzana: Bydleli jsme v Bratislavě, Zolo je rodilý Bratislavan. Já jsem naopak z jižních Čech, kde jsem žila ve velikém domě se zahradou.

Odkud přišlo rozhodnutí pro bydlení v domě na vesnici?

Zuzana: Zolo byl spíše pro bydlení ve městě, protože se v něm narodil a žil celý život. Je však hodně spjatý s horami a přírodou, a tak si začal postupem času uvědomovat, že by chtěl bydlet jinak. I to, že jsme se poznali, byl jeden z impulzů. Tak jsme se dohodli, že bychom rádi bydleli v domečku. Věřím ale, že to pro Zola nebylo snadné rozhodnutí s ohledem na jeho práci. Jeho klienti jsou vysoce postavení manažeři, kteří váží každou minutu. Měl jisté obavy, jestli sem za ním budou chtít dojíždět. Proto jsme hledali pozemek tak, abychom byly maximálně hodinu od Bratislavy.

Photocredit: Jan Planička

Zoltán: Když jsem koučoval v Bratislavě, měl jsem kancelář v krásném secesním domě přímo v centru. Mí klienti často jen vyběhli ze své kanceláře a během 10 minut byli u mě. Nestihli se tak ani pořádně přeladit na jiné myšlenky. Něco jsme spolu probrali, ale během dalších 10 minut byli už zpátky ve svém pracovním procesu.

Teď je to jiné. Jedou sem za mnou hodinu, takže mají čas přepnout na jiné myšlení. Tady se něčemu věnujeme a jedou zase hodinu zpátky, kdy mají čas nové informace a podněty strávit, nechat to v sobě dosednout. Někdy si dokonce po cestě ještě něco nového uvědomí. Takže je to paradoxně velice dobře i pro lidi, se kterými pracujeme, že jsme změnili působiště. Klientů neubylo a naopak sem jezdí velice rádi.

Jak jste se vlastně dostali k tomuto kouzelnému místu?

Zuzana: My jsme měli už jeden pozemek koupený. Bylo ale složité na něj získat stavební povolení. V jednu chvíli už mi došla trpělivost. Uvědomila jsem si, že všechny ty průtahy něco znamenají. Původní pozemek byl v CHKO, byla tam ptačí rezervace a krásná příroda kolem. Když jsme byli v posledním stadiu získání povolení, chtěli od nás na ochraně přírody projekt na zahradu.

Má představa byla, že bych chtěla na své zahradě mimo jiné vřesoviště a javory. Úřad se vůči tomuto přísně vymezil. Tvrdili, že musíme mít jen původní dřeviny a že to chodí kontrolovat eurokomisaři. Já jsem ale chtěla svoji vysněnou zahradu a taky jsem nechtěla podepsat pro úřady vyhovující projekt, ale s plným vědomím toho, že ho nehodlám dodržet. Byla to taková poslední kapka.

Pak jsem se odhodlávala říct to manželovi, protože už jsme do prvního pozemku dali hodně, peněz, času, práce i energie. Šli jsme na procházku a řekla jsem Zolovi, že mám pocit, že bychom se tam neměli stěhovat, že bychom se měli podívat po nějakém jiném pozemku. Že všechny ty překážky jsou informace, že tudy ne… A čekala jsem, že mi doporučí mokrý obklad na hlavu. Ale jemu se kupodivu ulevilo. Řekl mi, že má stejný pocit, jen že si to nepřipustil.

To se stalo ve středu. Ve čtvrtek a v pátek jsme oslovili nějaké realitky a v neděli jsme se vydali sami na průzkum. Zolo řídil a jel, kam ho to táhlo, až jsme dojeli do téhle oblasti. Párkrát někam zabočil a najednou jsme stáli tady u této křižovatky a šli se kousek projít.

Byl březen, zima, sychravo, sníh, byl tu povalený plot, starý rozpadající se dům. Nás ale tohle místo nesmírně oslovilo. A říkali jsme si, že by se nám moc líbilo, kdyby bylo na prodej. Uviděli jsme opodál sedět dva starší lidi, kterých jsme se poptali. Oni věděli, komu pozemek patřil, a hned se Zolem sedli do auta a jeli asi 3 km za panem majitelem. Za chvíli se manžel vrátil s tím, že si plácli a že to kupujeme. 

To zní jako neuvěřitelný příběh… Jak to pokračovalo?

Zuzana: No a to nebylo všechno. Podali jsme zrychlený vklad na katastr nemovitostí. A zrovna ten stejný den, kdy jsem dokumenty vyzvedávala, původní majitel zemřel.

Zoltán: Kdybychom to nestihli přepsat za jeho života, tak tu určitě nejsme. S rodinou, která po původním majiteli dědila, je velmi těžká komunikace, tam by to jistě neprošlo. Něco tam nahoře nám pomohlo, že na tomto úžasném místě můžeme být.

Takže opravdu osudové místo i načasování. Měl tento pozemek vše, co jste chtěli?

Zuzana: Měli jsme tehdy už hotový projekt, náš pozemek tedy musel být vhodný pro náš dům. Chtěli jsme, aby byl orientovaný jižně kvůli solárním ziskům a terase. To se povedlo úplně přesně.

Photocredit: Jan Planička

Jak probíhala tvorba vašeho domu?

Zuzana: Neměli jsme architekta, tvořili jsme si dům sami. A projektant z realizační firmy pak hledal cesty, jak naše představy zrealizovat. Na začátku zazněla ze strany firmy taková památná věta: „Vracejte to projektantovi, dokud nebudete úplně spokojení.“ No tak jsme vraceli. Dělalo se tam hodně úprav a změn. Chtěli jsme s tím být opravdu stoprocentně ztotožnění.

Jaká byla vlastně představa o vašem domě?

Zoltán: Chtěli jsme dům do tvaru U a rozdělení stavby na tři funkční části – společenskou, soukromou a pracovní. Měli jsme jasnou představu o tvaru střechy, chtěli jsme přiznané trámy vevnitř a věděli jsme nějaké hrubé rozmístění pokojů. 

Photocredit: Jan Planička

Popis dispozice: Z hlavního vstupu se vchází do zádveří, odkud vedou rovnou schody do patra. Oba manželé se věnují práci s lidmi a mají v podkroví své pracovny. V předsálí pracoven je galerie, které manželé říkají kavárna. Klienti tu čekají a někdy si tu sami majitelé sednou a popíjí spolu kávu. V přízemí je obývací pokoj s krbem a posezením. Na jedné straně od hlavní místnosti je soukromá část, kde mají majitelé ložnici, koupelnu, šatnu a zimní zahradu s dveřmi ven. Na druhé straně je společenská část domu, kde je kuchyně s krásným výhledem do zahrady, dále dva pokoje pro hosty a koupelna. Půdorys v lepším rozlišení najdete ve fotogalerii.

Proč jste se rozhodli pro moderní roubenku?

Zuzana: Věděli jsme, že chceme stavět z přírodních materiálů. Chvíli jsme přemýšleli nad slaměným domem, pak jsme se ale přiklonili ke dřevu.

Photocredit: Jan Planička

Zoltán: Mám jednoho kamaráda, se kterým jsme se poznali v Himálaji a velmi jsme si rozuměli. On shodou okolností dřevěné domy staví. Říkal jsem si už tehdy, že pokud budu někdy chtít dřevěný dům, tak jedině od něj. Takže jsme si zvolili firmu OK Pyrus. Naše zkušenost s nimi byla skvělá. Jejich přístup byl úžasný, ve všem se nám snažili vyhovět, přestože pro ně naše požadavky byly velkými výzvami. 

Zuzana: Ano, máme velmi komplikovaný tvar domu. Také jsme chtěli vnitřní příčky z nepálené cihly, která tu zbyla z původní stavby, takže se musel řešit tento speciální spoj. A chtěli jsme dřevo borovice.

Stavět z borovice není úplně běžné. Neměli jste s tím komplikace?

Zuzana: Ze začátku se zdálo, že to bude velký problém. Pro firmu to bylo úplně nové a vysvětlovali nám, že borovice lepí obráběcí nástroje, jsou v ní suky, kroutí se, nedá se sehnat dostatečně dlouhé dřevo a tak podobně. Ale já si stála za svým.

Jaké výhody má borovice oproti smrku?

Zuzana: Ve smrku jsou fytostatika. To jsou látky, které zastavují růst. Když jdete do lesa, pod smrky skoro nic neroste. Zato borovicová hrabanka se dá použít jako hnojivo a naopak růst podporuje. Rostliny komunikují velice živě, i když to nevidíme. Například i ořešákové či dubové listy není dobré dávat na kompost, protože v sobě mají specifické látky, stejně tak smrk těmito látkami bojuje o své místo v přírodě. Dřevo borovice má pro nás zkrátka úplně jinou energii.

Zoltán: V Čechách ani na Slovensku se nedá borovice na stavbu sehnat, protože tu panuje přesvědčení, že z borovice stavět nelze. Nakonec sehnala naše realizační firma borovici v Rakousku. Já jsem se nejprve vyděsil, protože jsem si myslel, že takové dřevo a navíc z Rakouska nikdy nezaplatíme. Ale ukázalo se, že je o pouhých 10 % dražší než český smrk! V tu chvíli jsem si zase pomyslel, že to určitě bude dřevo dovezené někde z Černobylu a proto je „zadarmo“… Ale bylo to opravdu přímo od rakouského dodavatele, který má vlastní les. 

Nepřemýšleli jste i o cedru?

Zuzana: Nabízeli nám cedr i jedlovec kanadský, ale my jsme chtěli něco místního. A levnějšího. Jedlovec v sobě má navíc látky, které můžou u citlivějších lidí vyvolávat alergie. A tím, že pracujeme s lidmi, jsme to rozhodně nechtěli riskovat.

Zoltán: Naopak borovice je velice příjemná a má na naše klienty a návštěvy pozitivní vliv. Dotýkají se dřeva, užívají si jeho vůni, úplně jim to dokáže proměnit náladu. Už jen to, že k nám do domu vejdou, na ně působí blahodárně.

Photocredit: Jan Planička

Jak probíhá výstavba moderní roubenky?

Zuzana: Lepené hranoly byly přesně nařezané, popsané, očíslované, zabalené a připravené jako lego. Logisticky to bylo perfektně zvládnuté. Zážitek byl už jen to, jak sem dřevo dopravovali. Přijely dva velké kamiony, Zolo byl zrovna v Nepálu. Delší z návěsů měl 14 metrů a zacouvával sem do naší malinké uličky. Řidič byl úplný kouzelník. Na každou stranu od sousedních domů měl od zrcátek tak 5 cm. Ještě se nám v průběhu vykládky pokazil jeřáb, který jsme zajišťovali my, takže jsme sháněli druhý. Musím říct, že když se vyložilo všechno dřevo, tekly mi slzy z toho, jak se mi ulevilo. 

A pak začalo pršet a týden nepřestalo. Při montáži tu jeřáb pořád zapadával. Domlouvala jsem, aby se to tu průběžně vysypávalo makadamem, na který dodnes občas narazíme v zahradě. Naše montážní parta byla ale precizní a se vším si poradila.

Nastaly v průběhy nějaké další komplikace?

Zuzana: V průběhu stavby nastala celá řada takových zajímavých momentů. Ale nikdo nikdy nebyl naštvaný nebo protivný. Zvládalo se to v klidu a všichni hledali cestu, jak překážky vyřešit. Komunikovala jsem se všemi lidsky a společně jsme to tu tvořili. Například v tom velkém množství dřeva byly dva kousky, u kterých bylo dřevo trochu nahnilé nebo poškozené. Rakušáci hned poslali speciálním kurýrem náhradní díly. Stačilo napsat číslo kusů, které obratem dodali. Opravdu moderní technologie výroby.

Jak rychle probíhala stavba?

Zoltán: Objevili jsme toto místo a do roka se nastěhovali. Hrubá stavba byla postavena za šest týdnů v partě asi šesti lidí.

Jak je to u vás na pozemku s vodou?

Zoltán: Studna, kterou jsme si nechali vrtat, je velice vydatná. Dokonce, když se navrtala, stříkala gejzírem vysoko až nad úroveň stromů. Jen je v ní hodně manganu a železa. Máme filtr, který vodu čistí a změkčuje. Zdravotně je nezávadná, je skvělá na čaj, kávu, vaření i praní, protože je téměř destilovaná. Jen je bez chuti a bez zápachu. Proto si chodíme pro výtečnou vodu z nedalekého pramene, kterou máme na pití.

Jakým způsobem dům vytápíte?

Zoltán: Máme krb na dřevo s výměníkem, ze kterého vháníme teplo přes radiátory a podlahové topení (kde je keramická podlaha) do všech místností. Když je dlouhá zima, protopíme tak deset kubíků tvrdého dřeva. Taky máme elektrický kotel a solární panely na ohřev vody. 

Zuzana: Teplo z krbu je úžasné a proudí přirozeně. Někdy se stane, že nezatopíme v krbu, ale topíme jen kotlem, a to je úplně jiný druh tepla. 

Photocredit: Jan Planička

Vnitřní příčky jste postavili z nepálených cihel. Jaký to mělo důvod?

Zoltán: Nepálené cihly byly z původního stavení, které tu stálo. Přišlo nám smysluplné je znovu využít. Přirozeně regulují vlhkost uvnitř domu a navíc slouží jako akumulační hmota. Další výzvou pro realizační firmu bylo vymyslet spoj mezi dřevěnou a cihlovou stěnou. Nakonec se použila paměťová páska. Oba materiály jinak pracují, takže po sobě jakoby „kloužou“. Tím, že bylo dřevo vysušené, téměř vůbec nesesedá, což je jedna z výhod u moderních roubenek.

Máte v domě hliněné omítky. Jak se nanáší?

Zuzana: První vrstvu tvoří hlína s nasekanou slámou, která se nanáší na rákosovou síť. Druhá vrstva je hlína s pískem a plevy, která se nanáší na jemnější síťku. Třetí vrstva je jemná jílová omítka. A až poslední čtvrtá vrstva je pigmentová a je v ní přimíchaný heřmánek na provonění místností.

Jsou v něčem specifické z hlediska údržby?

Zuzana: Já jsem s nimi zatím velice spokojená. Mám ráda suché procesy. Jednou za čas nasadím na vysavač nástavec s dlouhými chlupy a omítku takto vyluxuji. Uvidíme, co se stane třeba za deset let, až nastane čas na případné malování. Přece jen stěny v obýváku postupně tmavnou od kouře z kamen. Ale údajně by se měly dát jen umýt a potom vykartáčovat. Jednou za čas umývám od kouře i dřevěné stěny, jarovou vodou to jde velmi dobře.

Photocredit: Jan Planička

Zmiňovali jste, že jste chtěli přiznané trámy. Jak jste vyřešili izolaci?

Zoltán: Potřebovali jsme dát izolaci až nad krokve a chtěli jsme mít podkroví pořádně zaizolované, aby se v létě nepřehřívalo. Zvolili jsme proto dražší variantu – polyuretanovou izolaci. Je údajně třikrát účinnější než běžná izolace. A je pravda, že i při těch největších vedrech je v domě příjemně. 

Ošetřujete nějakým způsobem dřevo z exteriéru?

Zoltán: Firma nám doporučovala, abychom na něj dali nějakou lazuru, ale to jsme nechtěli. Říkali jsme si, že seveřané taky své dřevěné domy nenatírají. Vypadá to úžasně a perfektně to funguje.

Jak je to s hlučností v domě?

Zuzana: Zvenku neslyšíme nic, ale podcenili jsme kročejovou izolaci. Dali jsme jen nejnutnější vrstvu, a to bychom dneska udělali jinak. Když nahoře pracujeme, je dole všechno slyšet. Není to naštěstí tak dramatické, protože jsme tu většinou sami. A když jsme každý ve své pracovně, tak se navzájem nerušíme.

Je ještě něco, co byste udělali jinak?

Zoltán: Asi bych o kousek rozšířil zádveří. Když jsme tu sami, tak to stačí, ale když přijdou tři nebo čtyři lidé najednou, což je spíše výjimečná situace, tak už je to těsné. Takže bychom bývali dům asi o půl metru rozšířili směrem k silnici.

Je něco, co vás překvapilo?

Zuzana: Mě na začátku překvapilo, jak náročná je příprava staveniště pro roubenku. Musí se tam pohybovat autojeřáb a je potřeba mu zajistit dobré podmínky i při případném dešti. To bylo něco, s čím jsem dopředu nepočítala. Taky jsme měli příhodu se základovou deskou, která mě na chvíli vyšokovala. Když se začalo stavět, zjistilo se, že připravená základová deska je o 10 cm širší, než by měla být. Pán mi řekl, že se to musí rozbourat a udělat celé znovu. Naštěstí jsem pak zjistila, že to tak dramatické není a že bude stačit dát širší okapničku. A nakonec jsme za to dnes moc rádi. Vzniklo nám po obvodu malé odkládací místo a náš kocourek má svůj oblíbený chodníček kolem celého domu. Taková z nouze ctnost.

Doporučili byste roubenku známým?

Zoltán: Určitě ano. Masivní dřevo je skvělé, živé, přírodní a vytváří úplně jinou atmosféru a energii.

Photocredit: Jan Planička

Co vás na vašem domě nejvíce těší?

Zuzana: Ten život v něm.

Zoltán: To celé dohromady tady je prostě úžasné. Minulou sobotu jsem seděl ráno na terase a snídal, všude bylo ticho, díval jsem se do zahrady a říkal si, že lidé vynakládají spoustu peněz na to, aby strávili dovolenou v takovém prostředí, a my v něm žijeme. 

Co byste poradili lidem, kteří se chystají stavět?

Zoltán: Doporučit něco někomu jinému nemusí fungovat, protože co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému. Ale asi bych řekl, aby lidé stavěli srdcem. Aby zapojili svoji intuici. My jsme to tak dělali a myslím si, že to bylo to tajemství úspěchu, že šlo všechno tak dobře a hladce, že jsme se s každým na všem dokázali domluvit a navázali jsme srdečné vztahy. 

Zuzana: Já už jsme jeden dům stavěla, takže jsme věděla, co nechci. Za mě je asi nejdůležitější si říct, proč stavím. Dát si ten čas porozumět sama sobě, proč to dělám, co od toho doopravdy chci, jak žiju, co je můj vlastní způsob fungování. Abych tam měla, co potřebuju, ale neměla tam zbytečné věci navíc. A uvědomit si, že se o ten dům taky musím postarat. Podle mě spoustu lidí, kteří dnes staví dům a nevyrostli v něm, si vůbec neuvědomuje, co to všechno obnáší.

Zoltán: Je to kontinuální péče, full time job. A nikdy to není hotové. Člověk to musí mít rád. Taky nás to udržuje v pohybu a v kondici. Dřevo na topení nosíme rádi, je to pro nás rozcvička. A Zuzku nesmírně baví péče o zahradu. Když si zaplatíte zahradníka a lidi na údržbu domu, dá se to taky, ale už je to takové umělé, jakoby už to nebylo tolik vaše. A návrat ke kontaktu s půdou je něco, co v současné době svět hodně potřebuje. Když nezasejete, tak nemůžete očekávat úrodu. A na tyto přirozené principy se dnes hodně zapomíná. 

Zuzana: Mám pocit, že nás ten dům postupně učí se uvolnit a opravdu si užívat každou chvíli. Že se učíme žít.

Mockrát děkujeme Zuzaně i Zoltánovi za příjemnou návštěvu a přejeme jim mnoho krásných chvil v jejich nádherném domově.

P.S. Máte zájem získat moderní kamna na dřevo zdarma? Na webu HS Flamingo právě probíhá soutěž o kamna za 50.000 Kč. Účast v soutěži není složitá a šance na výhru je poměrně vysoká.

Plánujete stavbu rodinného domu? Navštivte ONLINE KURZ, kde se naučíte, jak správně postupovat i na co si dát pozor. více informací »