Rozdával uprchlíkům na hranicích jídlo. „Přišel jsem o některé iluze,“ říká dobrovolník
„Nechtěl jsem tomu jen tak přihlížet a nic neudělat,“ začíná své povídání Václav. Dobrovolník, který se zúčastnil humanitární akce na pomoc uprchlíkům z velké migrační krize, která zasáhla Evropu před deseti lety. Ve svém povídání zhodnotil situaci bez příkras a s nezvyklou dávkou nadhledu, který získal díky velkému časovému odstupu. Dozvěděli jsme se informace, které se obvykle lidé v novinách nedočtou. Ale také třeba to, jak řeší migranti při své dlouhé pouti do Evropy bydlení.
Jak se stane, že se člověk rozhodne odjet pomáhat někam do zahraničí?
Byla to taková souhra náhod. Měl jsem poměrně složité životní období a nevěděl jsem co dál se sebou. V tu chvíli zrovna vypukla velká migrační krize, která kulminovala zejména na hranicích mezi Srbskem a Maďarskem. Byla toho tenkrát plná televize. Věděl jsem, že potřebuji nějakou změnu a bylo by dobré dělat něco smysluplného. A v tu chvíli přišla nabídka od kamarádky, která mi napsala, zda bych se nechtěl přidat k jedné takové akci.
Kdo to koordinoval?
To doteď nevím. Chápu, zní to divně, ale je to tak. Neřešil jsem to. Řekl jsem, že mám zájem a dostal jsem kontakt na člověka, který tam tehdy zrovna jel. Vezl tam také nějaké věci ze sbírky, která se na uprchlíky vybrala. Různé stany, oblečení, potraviny. Domluvil jsem se s ním a on mě naložil po cestě do auta na smluveném místě a jeli jsme.
Jaký byl plán?
Vůbec žádný. Ten člověk měl nějaké informace z Facebookových skupin, takže podle toho rozhodoval, kam se vydáme. Musím z dnešního pohledu uznat, že to bylo docela dost dobrodružné. Dojeli jsme na nějaké místo a zjistili jsme, že tam nás nepotřebují a tak jsme se přesouvali jinam. Nakonec jsme skončili na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem. Tam jsme strávili nějaký čas.
Co jste konkrétně dělali?
Rozdávali jídlo a vodu a pomáhali starým a nemohoucím. Hodně si vybavuji, jak se rozdávaly banány. Na to mam i trochu blbou vzpomínku, stejně jako na cigarety.
Cigarety?
Ano, nevěřil byste, kolik uprchlíků se mě na ně zeptalo (smích). No nebyly, tak nebyly. Ale trochu mě to tenkrát přišlo ujeté a nepřišlo mi v tu chvíli že jsou na pokraji sil pokud se shání po cigárech. Tady bych ale už předem rád řekl, že to bylo jen pár z nich a nechci aby to vyznělo, jako že chci nějak ty lidi generalizovat. Byla to jen taková divná zkušenost a myslím že jedna z těch věcí, co pak rádi zneužívají populisti, kteří strkají všechny do jednoho pytle.
To jídlo jste nakupovali na místě nebo jste jej vezli z Česka?
No, na to právě také mám trochu horší vzpomínku. Část jsme vezli a část jsme nakoupili až tam. Podotýkám, že samozřejmě na vlastní náklady. Nebyl k tomu žádný sponzor, jednalo se o čistě dobrovolnickou akci.
Byli jste tedy sami sobě sponzorem?
Dá se to tak říct. Ale na to si nestěžuji, přišlo mi to jako rozumně použité peníze. Tedy ve většině případů. Nezapomenu ale, když jsem tehdy z krabice banánů rozdával kolemjdoucím hladovým uprchlíkům a protože jsem celý den nejedl a měl také hlad, jeden banán jsem si vzal.
Co na tom bylo špatně?
To taky nevím, ale přišla taková reakce od některých dobrovolníků, jak kdybych jim to kradl. To byl trpký pocit a říkal jsem si jestli bych se jim tam na to taky možná jako nevykašlal. Tu krabici jsem celou koupil za své peníze a měl jsem se tam kát za to, že jsem se odvážil si z ní sám vzít. Ujeté, ale bylo to moje první setkání s určitou mírou radikality, která se vyskytuje i mezi některými sluníčkovými lidmi.
To nezní moc pozitivně.
Nechci ale aby to znělo pesimisticky, jinak jsme zažili i mnoho skvělých situací. Povídal jsem si třeba s mladou rodinou. Otec byl lékař, utíkali ze Sýrie. Bylo dojemné je poslouchat, mluvili perfektně anglicky. Strašně si vážili té možnosti, že mohou začít nový život v Evropě. Opravdu ti lidé byli velice různí. U některých bylo opravdu vidět že můžeme být hrdí, že je tu přijmeme. No a někde jsem ten vděk prostě nezaznamenal.
To vypadalo jak?
No takové arogantní chování, dožadování se různého druhu jídla. Například chtěli sendviče, které už došly tak se tvářili uraženě a banán, který jsem jim dal si sice vzali, ale posléze hodili na zem. Člověk se musí v tu chvíli hlídat aby nepodlehl nějakému negativismu. Protože jsou to prostě lidi jako všude jinde. Tak jako u nás máme slušné lidi a hlupáky, tak i ten dav uprchlíků byl velmi různorodý.
Co jste rozdávali mimo jídla?
Hlavně oblečení a stany. Ale bylo to tak špatně koordinované že mi z toho bylo až do pláče. Například stany se tam povalovaly na zemi a kolemjdoucí si brali na co přišli. A tak se někdy i rozpadlo to balení, protože se jednalo o použité zboží. Takže to prostě brali bez rozmyslu a mnohdy to tím znehodnotili a nešlo to pak použít. Prostě tam byl fakt svinčík a totální neorganizovanost. Na druhou stranu, o tom ta situace prostě tenkrát byla tak obecně. Za hloupost považuju plyšáky, kteří se rozdávaly dětem. Chápu to, byl to hezký nápad. Ale pro ty lidi to byla zátěž. Takže se pak házely na zem. Povalovaly se tam všude plyšáci. Televize si pak točily to, co která chtěla.
Jak to myslíte?
Všiml jsem si, že každá televize si dělala reportáž podle toho, co chtěla vidět a co chtěla podat svým divákům. Je to vtipný pohled. Když vidíte, jak jeden štáb si tam vybere slušné uprchlíky, se kterými udělá rozhovor aby odprezentoval závažnost situace a to, jak je potřeba pomáhat. A jiný štáb tam jen natáčí ten nepořádek a problémové situace. Aby zase ukázali, jak jsou ti migranti jakože špatní. Přitom tam bylo oboje. Nešlo to takhle zjednodušovat. Štvalo mě, že to media přesto tak moc zjednodušovala.
Nebyl tam nikdo, kdo by to řídil?
Byl tam jeden člověk, který se tak nějak asi prohlásil za koordinátora. Dělá pro nějaké neziskovky, jmenovat ho nebudu. Ostatní se k němu tak chovali, tak jsem se přizpůsobil a také jej poslouchal. Pak jsem dospěl k poznání, že ten člověk není úplně v pořádku a dost možná je i trochu společensky nebezpečný.
Čím?
Všiml jsem si, že uprchlíkům, kteří mu procházeli rukama, lže. Říkal jim například, že přistavené autobusy je odvezou rovnou do Německa. Říkal jim také, že nemusí mít strach, že vše je zajištěno, ať řeknou ostatním doma, ať taky přijedou. Hlavně mi vadilo to Německo, protože to nebyla pravda. Ty autobusy totiž jely pouze do Maďarska. Dodnes jsem nepochopil, co to mělo znamenat. Ten chlápek tam prostě přijel dělat politiku a ne řešit krizi.
Jak jste na to reagoval?
Tenkrát nijak, nevěděl jsem moc, co dělat. Snažil jsem se proti tomu ohradit a vymezit a pak už nějak si jet po své ose. Chlápek pak udělal ostudu ještě na hranicích, kdy se tam pustil do konfliktu s celníky a nějak jim tam nadával, že kvůli nim tam uprchlíci mrznou. To sice byla pravda, byl to opravdu velký problém. Ale nevím, jestli nadávat celníkům, kteří jen dělají svou práci, je ta správná cesta, když jsme s nimi potřebovali spolupracovat.
Došlo k nějakým větším problémům?
Ne to ne, hranice byly v pohodě. Až tedy na situaci, kdy Maďarská vláda nějak dočasně uzavřela hraniční přechod pro uprchlíky a oni se tam začali štosovat. To bylo děsivé. Byly jich tam desítky tisíc. Nedokázal jsem to spočítat. Mezitím začala noc a vypadalo to, že začne pršet. Bylo docela dost chladno. Všude posedávaly ty lidi s malými dětmi a nervozita houstla. Celníků tam bylo pár desítek. Měl jsem obavy, že z toho bude fakt velký průšvih. Nakonec přišel jiný příkaz a hranice se otevřely a lidé mohli pokračovat, to bylo v danou chvíli dobré, jinak by tam byla velká humanitární katastrofa.
To zní poměrně dramaticky.
Dramatické to opravdu v tu chvíli bylo. Ale dobře to dopadlo.
Zmínil jste, že jste rozdávali stany. Nedá mi to se nezeptat. Kde vlastně uprchlíci při své cestě bydlí?
Přichází z jihu, takže pokud se nevydají na cestu vyloženě v zimě, mají docela dobré klima na to, aby si ustlali někde venku. A to také dělají. Z toho co jsem viděl jsem pochopil, že se často shlukují ve skupinkách. Občas se jim povede se také posunout nějaký kus autem. To se dařilo i u nás, kolega tam měl starší auto a pomáhal je převážet. Dokonce v tom spolupracoval s místní policií, na kterou tam sice ten samozvaný koordinátor nadával, ale ve výsledku nám pomáhala a byla kooperativní. Takže třeba staré babičky a nemohoucí se povedlo aspoň pár desítek kilometrů posunout. Někdy je převáželi i sami ti policajti. Na straně za hranicemi pak byly už přistavené autobusy, které je odvážely dál. Kdo ten odvoz koordinoval nebo financoval, to netuším.
Měli nějaké vlastní vybavení?
Spíš ne, většinou šli prostě s holýma rukama a neměli fakt vůbec nic. Jak když si vyrazíte na procházku kolem baráku. To jsem docela obdivoval, jak někdo najde odvahu prostě vyrazit na cestu jen tak, bez ničeho. Ale musíte pochopit, že mnohým šlo o život. Odcházeli z míst, kde zuřila válka. Lidé tady si vůbec neumí představit, jaké to je. Když někdo začne vykládat něco o bídě nebo nedostatku v Česku, tak si říkám, že asi málo cestuje po světě a vůbec nechápe, v jak extrémním blahobytu si tu žijeme.
Co jste si z celé té akce vzal?
Odnesl jsem si velké poučení. Jel jsem tam jako naivní idealista. Někdo by řekl sluníčkář (smích). Tak jsem odjel jako takový pan polojasno. Ne že bych odjel zklamaný. Potkal jsem tam spoustu super lidí, jak mezi těmi, kdo přijeli pomáhat, tak i mezi samotnými uprchlíky. Zjistil jsem ale také, že to opravdu není jen tak růžové, jak se to ukazuje v televizi. A taky jsem pochopil, že mezi koordinátory mohou být docela divní lidé, kteří můžou vyvolávat problémy. To se pak po letech začalo ukazovat i na jiných aktivistických akcích, které známe z poslední doby.
Vznikla z toho nějaká přátelství?
No jasně. S některými lidmi, kteří tam pomáhali, jsem v kontaktu dodnes. Zajímavé, co mi tam došlo bylo, že jsme všichni v podobné životní fázi. Člověk by si myslel, že jedou pomáhat srdcaři. Ale oni tam byli spíš trosky (smích). Teď nechci aby to vyznělo blbě. Já byl jedním z nich. Zkrátka lidé, kteří tou dobou před něčím utíkali. Tak utekli do ciziny pomáhat na humanitární akci. Vlastně to bylo podle mě pro většinu z nich ozdravné a pomohlo jim to zapomenout na jejich vlastní problémy.
Tak díky za rozhovor.
Není zač.
P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 24. ledna – 2. února 2025. Vstupenku si lze stáhnout ZDARMA již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.
SDÍLET ČLÁNEKAutor:
Daniel Krejčí
Redaktor
Vydáno dne:
11.01.2025
Photocredit: Václav L. (se souhlasem)
NEJHLEDANĚJŠÍ DOMY
- Bungalovy do L
- Bungalovy inspirace
- Bungalovy na klíč
- Dřevostavby bungalovy
- Dřevostavby do 1,5mil
- Dřevostavby na klíč
- Moderní domy
- Modulové domy
- Montované domy na klíč
- Projekty bungalovů
- Rodinné domy na klíč
- Roubenky na klíč
- Sruby na klíč
- Tiny house
UŽITEČNÉ
NOVINKY E-MAILEM ZDARMA
Přihlaste se k odběru a dostávejte nejžhavější novinky: